V antických príbehoch sa nám zachovalo množstvo postáv, či už historicky doložených alebo nie, ktoré nás aj po toľkých stáročiach učia vzornému jednaniu a životu. Cnosti ako statočnosť, obetavosť, odhodlanie, zbožnosť, či zdravá túžba vyniknúť už dnes spoločnosť od jedinca nevyžaduje tak, ako to bolo v minulosti. Napriek tomu by sa mal každý, muž aj žena, podľa týchto cností snažiť viesť svoj život, čím pozitívne neovplyvní len seba, ale aj svoje okolie.
Z diel významných antických historikov poznáme meno Horatius Cocles. V dobách, keď Rím ešte nedominoval ani len Apeninskému polostrovu a bol častokrát v priamom ohrození, sa vynikajúcimi vlastnosťami prejavil práve tento muž. Približne v roku 509 pr. Kristom, Etruskovia pod vedením Larsa Porsennu náhle zaútočili na mesto. Stačilo im prejsť cez most nad riekou Tiber a mohlo to pre Rím skončiť katastrofou.
Ako píše antický historik Titus Livius: “Mnoho však nechybělo, a kolový most přes Tiber by byl nepřátelům poskytl volnou cestu, nebýt jednoho opravdového muže, Horatia Coclita. V něm měl šťastný osud římského města onoho památného dne mocnou záštitu. […] Proto vyzval, nařizoval, aby most strhli železem, ohněm, čímkoli budou moci; po tu dobu že on sám, pokud jeden muž je schopen svým tělem klást odpor, bude zadržovat útok nepřátel. Potom pokročil až k přednímu okraji mostu a vzbudil ihned pozornost tím, že nastavil zbraň k boji zblízka, zatímco bylo vidět jen záda prchajících z boje. A právě tímto obdivuhodným příkladem odvahy uvedl nepřátele v úžas. Ale přece dva druhy s ním stud zadržel, Spuria Larcia a Tita Herminia; oba vynikali slavným rodem i válečnými činy. Za jejich pomoci Horatius aspoň na chvíli zarazil první bouři nebezpečí a nejprudší bitevní vřavu. A když potom zbývala jen nepatrná část mostu a lidé, kteří jej strhovali, volali na ně, aby šli už zpátky, přiměl oba, aby ustoupili do bezpečí. Vrhaje potom hněvivé a hrozivé pohledy na náčelníky Etrusků, hned jednotlivě vyzíval k souboji, hned všem společně lál: nazývaje je otrockou sběří zpychlých králů, která nepamětlivá vlastní svobody přichází ji utlačit u druhých. Nepřátele na krátkou dobu strnuli v rozpacích. Jeden pokukoval po druhém, mají-li se dát do boje. Ale pak se v nich probudil stud. Zdvihnou válečný pokřik a ze všech stran vrhají oštěpy na jediného soka. Když ale všechny střely uvízli v nastaveném štíte a Horatius Cocles široce rozkročen vytrvale ovládal přístup k mostu, snažili se již srazit jej z předmostí přímým nárazem; tu však praskot bortícího se mostu a současně i jásot Římanů nad povedeným dílem útok zděšených nepřátel zastavil. Vtom Horatius zvolal: ‘Otče Tiberine, svatý bože, prosím tě snažně, přijmi milostivě ve svůj proud tuto zbraň a jejího bojovníka!’ A tak, jak byl, v plné zbroji, vrhl se do řeky, a ačkoli mnoho střel za ním shora dopadlo, bez úhony přeplával ke svým. Tak se odvážil činu, který měl u potomků dojít více legendární slávy než víry. Obec se ukázala vděčnou za takový hrdinský skutek. Ne sněmovním prostranství mu byla postavena socha a byl mu dán tak veliký pozemek, kolik za jeden den oboral.”
Ďalší rímsky historik, Polybios, uvádza: “… a zatímco most strhávali, zůstal na místě a – přestože utrpěl četná zranění – čelil náporu nepřátel, kteří byli velice překvapení ani ne tak jeho silou jako jeho rozhodnosti a odvahou. Když byl most stržen a nepřátelé nemohli ve svém útoku pokračovat, vrhl se Cocles ve zbroji do řeky a tak obětoval dobrovolně život, protože dával přednost záchraně své vlasti a své budoucí proslulosti před svým životem a léty, která mohl prožívat.”
V nádhernej básni z roku 1842 oslávil Horatiovu statočnosť aj Lord Thomas Babington Macaulay, britský historik a politik.
XXVI
But the Consul’s brow was sad,
And the Consul’s speech was low,
And darkly looked he at the wall,
And darkly at the foe.
“Their van will be upon us
Before the bridge goes down;
And if they once may win the bridge,
What hope to save the town?”
XXVII
Then out spake brave Horatius,
The Captain of the Gate:
“To every man upon this earth
Death cometh soon or late.
And how can man die better
Than facing fearful odds,
For the ashes of his fathers,
And the temples of his gods,
Preklad od Jaroslava Vrchlického z roku 1900:
26
Leč konsulův zor kalný
a němý byl jeho hlas,
když na val posupný patřil
i nepřítele pás.
„Jich přední voj zde bude,
než snesete vy most,
a ten když jednou mají,
co dá nám budoucnost?“
27
Tu vykřik Horatius,
jenž u bran stráží bděl:
„Buď dřív anebo později
los člověka, by mřel.
A může lépe umřít muž
než nebezpečím v boji,
za svatý popel otců svých,
za oltář bohů, vlast svoji?
Horatiov pololegendárny čin nám ukazuje, že aj jeden odvážny muž svojou silou a obetavosťou dokáže pomôcť celej vlasti.
Použitá literatúra:
Jaroslav Vrchlický: Moderní básníci angličtí (1700—1800), Jos. R. Vilímek 1900, s. 247-267
Polibios: Dějiny III, preložil Pavel Olive, Arista Baset 2011, s. 56-57
Thomas Babington Macaulay: Lays of Ancient Rome, Harper & brothers 1888 s. 47
Titus Livius: Dějiny I., preložili Pavel Kucharský a Čestmír Vánek, Svoboda 1971, s. 137-138
Ilustračné foto:
Tommaso Minardi, Horatius na moste