Hérodotos, ktorý žil v 5. storočí pr. n. l. v antickom Grécku, je považovaný za najstaršieho historika. Už známy rímsky štátnik a filozof Cicero nazval Hérodota “otcom dejepisu”. Napriek množstvu mytologizmov je jeho dielo Histories apodeixis (Dejiny) oceňované práve pre kritické myslenie. Hérodotos robil rozdiel medzi tým, čo zistil vlastným pozorovaním a tým, čo zistil od iných. Robil rozdiel medzi svojim názorom a domnienkou. Miestami uvádza aj dôvod svojho mienenia a úvah. Pri niektorých prameňoch naznačuje svoje pochybnosti o ich pravdivosti. Pre zemepisný obraz antického sveta je jeho dielo dôležitý prameň, ktorý pokladáme za hodnoverný. Hérodotos je v ňom priamym svedkom, sám totiž často cestoval. Od svojich predchodcov sa líši najmä prístupom k prítomnosti a predmetu diela. Jeho predchodcovia kládli oveľa väčší dôraz na mytológiu a prítomnosť vnímali ako prídavok, venovali sa väčšinou histórii na lokálnej úrovni. Prítomnosť v Hérodotovom diele je ústredná téma, do ktorej smerujú dávne dejiny, ktoré tiež vníma ako predohru. Predmetom Hérodotovho diela sú udalosti svetových dejín. Dielo je rozdelené do deviatich kníh, ktoré sú pomenované podľa múz (to nepochádza od Hérodota), a venuje sa najmä nepriateľstvu medzi Grékmi a Peržanmi.
Kroisos bol posledný lýdsky kráľ, ktorý v 6. storočí pr. n. l. vládol rozsiahlej ríši v Malej Ázii. Väčšinu informácií o jeho osobe a vláde máme práve od Hérodota. Kroisos mal obrovský majetok, vďaka ktorému sa jeho meno stalo synonymom bohatého človeka. Práve on mal ako prvý raziť zlaté mince, ktoré sa nám zachovali dodnes. Podľa Hérodota sa mal Kroisos cítiť ako najšťastnejší človek na svete práve pre svoj majetok a moc. Kroisos vďaka ním nadobudol mylné presvedčenie o tom, že keď má obrovský majetok, tak mu nič nehrozí. Zabudol však, že nešťastie nepozerá na to, koľko má človek peňazí, či titulov.
“Když Kroisos tyto národy podrobil a připojil je k Lýdům, přicházeli do Sard, kvetoucích bohatstvím, mimo jiné postupně i všichni řečtí filosofové, kteří v té době žili. Tak tam přišel i Athéňan Solón, který Athéňanům na jejich přání ustanovil zákony a pobýval v cizině deset let, vypluv pod záminkou, že se chce porozhlédnout po světě, aby nebyl přinucen zrušit některý ze zákonů, které vydal. Athéňané to sami učinit nemohli, protože je vázaly veliké přísahy, že se budou deset let řídit zákony, které jim Solón ustanoví. Kvůli tomu i kvůli podívané se vydal Solón na cesty. Přišel do Egypta k Amasiovi a také do Sard ke Kroisovi. Po příchodu ho Kroisos hostil v královském paláci a potom, bylo to | třetího nebo čtvrtého dne, ho na příkaz Kroisův vodili služebníci po jeho pokladnicích a ukazovali mu královo nesmírné bohatství. Když Solón všechno viděl a vše si prohlédl, zeptal se ho Kroisos v příhodné chvíli:
‘Cizince athénský, došly k nám o tobě mnohé zprávy, o tvé moudrosti a o tvých cestách, že jsi z lásky k moudrosti prošel veliký kus světa, abys ho viděl. Zatoužil jsem se tě zeptat, zda jsi již spatřil člověka ze všech lidí nejšťastnějšího.’ Ptal se, protože za nejšťastnějšího z lidí považoval sebe, ale Solón mu nezalichotil ani trochu; podle pravdy mu odpověděl takto: ‘Athéňana Telia, králi.’ Kroisos se podivil jeho slovům a zvědavě se otázal: ‘Proč myslíš, že je Tellos nejšťastnější?’ Solón odpověděl: ‘Tellos měl za časů blahobytu v obci dobré a krásné syny a dožil se toho, že všichni měli děti, které zůstaly naživu; dařilo se mu na naše poměry dobře a dočkal se přeslavné smrti. Když se totiž strhla bitva mezi Athéňany a sousedními Eleusinskými, vypravil se na pomoc, obrátil nepřátele na útěk a slavně zemřel. Athéňané ho pochovali na obecní útraty na tom místě, kde padl, a prokázali mu velikou úctu.’ Vyprávěním o Tellovi a o jeho velké blaženosti podnítil Solón Kroisovu zvědavost, i zeptal se ho Kroisos, koho shledal na druhém místě šťastného po Tellovi. Očekával, že se mu určitě dostane druhé ceny.
Solón však pravil: ‘Kleobia a Bitóna. Ti byli rodem z Argu, měli dost prostředků k živobytí a nadto takovou tělesnou sílu, že oba stejně vítězili v atletických zápasech. Vypráví se o nich tato pověst: V Argu se slavil svátek bohyně Héry a bylo bezpodmínečně třeba, aby povoz dovezl jejich matku do chrámu. Voli však nebyli z pole zpátky včas. V časové tísni se mladíci sami zapřáhli do jha a táhli vůz, na kterém se matka vezla. Tak projeli pětačtyřicet stadií a do chrámu dojeli. Po takovém činu, při kterém je celé slavnostní shromáždění vidělo, se jim dostalo nejlepšího konce života a božstvo na nich ukázalo, že je pro člověka lepší zemřít nežli žít. Argejští je obklopili a velebili jejich sílu a Argejanky se zase shlukly okolo matky a chválily, jaké má syny. Matka se radovala nad slavným činem svých synů, stanula před sochou bohyně a modlila se, aby jejím dětem Kleobiovi a Bitónovi za to, že jí připravili tak velikou čest, dala to, co je pro člověka nejlepší. Když po modlitbě vykonali oběť a zúčastnili se hostiny, usnuli oba mladíci v samotném chrámu a již nevstali. Takový byl jejich konec. Argejští dali zhotovit jejich sochy a obětovali je do Delf jako sochy mužů, kteří se vyznamenali přede všemi.’ Těmto mladíkům přisoudil Solón druhou cenu blaženosti. Kroisos se rozhorlil a řekl: ‘To považuješ, athénský cizince, naši blaženost za tak nicotnou, že nás nekladeš na roven ani s obyčejnými lidmi?’ Solón však odvětil: ‘Vím přece, Kroise, že je každé božstvo závistivé a miluje zvraty, a ty se mne vyptáváš na věci lidské. Za dlouhý čas lze spatřit mnohé věci, které člověk vidí nerad, a lze také mnoho zakusit.’ […]
‘Proto je, Kroise, celý lidský život jen snůškou náhod. Vidím, že jsi velice bohatý a že kraluješ nad množstvím lidí, ale na tvou otázku ti neodpovím, dokud nezvím, že jsi dobře dožil svůj život. Vždyť velký boháč není šťastnější nežli člověk, který žije ze dne na den, nedostane-li se mu štěstí dobře zemřít po životě plném zdaru. Vždyť i mnozí velicí boháči jsou nešťastní, kdežto mnozí z těch, kdo žijí skromně, jsou šťastní. Člověk velice bohatý, ale nešťastný, jen dvěma věcmi vyniká nad člověka šťastného, šťastný člověk však nad nešťastného boháče mnohými. Boháč snáze může splnit své touhy a vydržet velkou pohromu, pakliže do ní upadne. Druhý však nad něho vyniká těmito přednostmi: pohromu snést a touhu vyplnit nemůže ve stejné míře jako on, ale takové věci od něho odvrací jeho štěstí; je tělesně bez úhony, zdravý, nezná utrpení, má zdárné syny a je sličný. Jestliže kromě toho ještě dobře skončí svůj život, pak to je ten, kterého hledáš, je hoden toho, aby byl nazván blaženým. Dokud však nezemře, je třeba zdržet se úsudku a nenazývat ho blaženým, nýbrž úspěšným. Protože je člověk jen člověkem, není mu dáno, aby toho všeho dosáhl, stejně jako žádná země nevystačí sama s tím, co poskytuje, nýbrž něco má a něco jí chybí; nejlepší je ta, která má nejvíce. Stejně tak i lidský jedinec není v ničem soběstačný, něco má a něco mu schází. Kdo z lidí dožije svůj život maje téměř všechno a potom příjemně svůj život skončí, ten je podle mne hoden, králi, nésti toto označení. U všech věcí je třeba přihlížet k jejich konci, jak dopadnou, neboť mnohým lidem bůh blaženost ukázal a potom je potřel beze zbytku.’ Takovou řečí se Solón Kroisovi zřejmě nezavděčil. Král jeho slov nedbal a propustil ho, neboť se domníval, že je veliký hlupák, když nedbá přítomného dobra a káže přihlížet u všech věcí k jejich konci.”
Ako uvádza Hérodotos, kráľ Kroisos nepočúval múdreho Solóna a navyše ho pokladal za hlupáka. Keď sa moc perzského kráľa Kýra priblížila ku Kroisovým hraniciam, vyslal posolstvo do známych veštiarní, aby mu božstvá vyjavili budúcnosť a odpovedali na jeho otázky: “Tak se poslové tázali a obě věštírny odpověděly shodně; předpovídaly Kroisovi, že zničí velikou říši, potáhne-li proti Peršanům.” […] “Tentokrát se tázal, potrvá-li jeho vláda mnoho let. Pýthia mu věštila takto: ‘Teprve tehdy, až nad Médy mezek [mulica, v zmysle kríženec] stane se králem, nestyď se, Lýde, jenž nohy má slabé, zbaběle prchat po březích Hermu, plného štěrku, nečekej na nic.’” […] “Lýde, ty králi mnohých, ty nesmírně zpozdilý Kroise, nechtěj v královském paláci svém slyšet hlas svého syna, ač po něm velice toužíš; přání tvé splněno bude: poprvé promluví v den, jenž pro tebe přinese zkázu.“ Na základe dvojzmyselnej veštby, ktorú si zle vyložil, si myslel, že bude vládnuť dlho a zaútočil na Peržanov. Boj však prehral, bol zajatý a o všetko prišiel. Keď Kroisos zaútočil, zničil veľkú ríšu, tú svoju. Perzský kráľ Kýros “pochází z rodičů z různých národů, z urozené matky a z otce rodu celkem nízkého. Matka byla Medka, dcera médského krále Astyaga, otec pak byl Peršan a jejich poddaný”. Naplnila sa aj veštba o jeho nemom synovi: “Když již byly hradby zdolány, hnal se jakýsi Peršan na Kroisa, aby ho zabil, protože ho nepoznal. Kroisos útočníka viděl, ale pod dojmem nastalé pohromy mu nevěnoval pozornost a bylo mu lhostejno, bude-li raněn a zemře. Když němý syn spatřil ženoucího se Peršana, strachem nad neštěstím vyrazil ze sebe hlas a zvolal: ‘Člověče, nezabíjej Kroisa!’ Tak se tenkrát poprvé ozval a potom již mluvil po celý život.” Takto Kroisos spoznal, že veľké bohatstvo negarantuje trvalé šťastie a dobrý koniec. Radosť mu neprinieslo ani to, že sa jeho milovanému synovi vrátila reč. Jeho sídlo bolo vyplienené a zničené. Z jeho majetku mu neostalo nič. Jeho manželka spáchala samovraždu a on sám bol odsúdený na smrť upálením:
“Kroisovi prý, když stál na hranici, přišel na mysl i v takovém zlém postavení výrok Solónův, pronesený zřejmě z vnuknutí božího, že nikdo z živých není blažený. Když si na to vzpomněl, vzchopil se, zasténal a za hlubokého ticha třikrát zvolal Solónovo jméno. Kýros to zaslechl a poručil tlumočníkům, aby se Kroisa zeptali, koho to volá. Oni k němu přistoupili a ptali se. Kroisos prý k jejich otázkám chvíli mlčel, potom však, když ho nutili, pravil: ’Cenil bych víc než veliké bohatství, kdyby ten člověk mohl promluvit se všemi vládci.’ Nerozuměli tomu, co říká, a znovu se ptali, jaký je smysl jeho slov. Když naléhali a dotírali na něj, pověděl jim, jak k němu kdysi přišel Athéňan Solón, prohlédl si všechno jeho bohatství, prohlásil je za malicherné, a co mu řekl, a jak se Kroisovi vyplnilo všechno, co mu ten muž předpověděl. Jeho slova se prý netýkala jen jeho samotného, nýbrž všeho lidského pokolení, zejména pak těch, kteří se sami pokládají za blažené. To jim Kroisos vyprávěl a hranice již na okraji začínala hořet. Když Kýros vyslechl tlumočníky, co říkal Kroisos, změnil svůj úmysl a uvážil, že ač je sám jen člověkem, dává ohni zaživa na pospas člověka, který se mu štěstím kdysi vyrovnal; nadto se zalekl odplaty a pomyslel na to, že nic z věcí lidských není neotřesitelné. Poručil prý oheň co nejrychleji uhasit a svést Kroisa i jeho společníky s hranice dolů. Peršané se pokoušeli oheň uhasit, ale nemohli ho už zdolat.” Podľa Hérodota Kroisa zachránil boh Apollón, ktorý plamene uhasil. Následne mal Kroisos slúžiť Kýrovi ako radca. Kedy presne historický Kroisos zomrel nám nie je presne známe. Historici predpokladajú, že to bolo práve počas perzského dobýjania Lýdie.
Príbeh o Kroisovi nám ukazuje, že ani nevyčerpateľné hmotné prostriedky a sláva nie sú zárukou šťastného a pokojného života. Z toho dôvodu by sme nemali, tak ako Kroisos, vidieť len pominuteľné majetky a napĺňať plytké potreby, ale hľadať šťastie v skutočných hodnotách.
Pramene:
Hérodotos: Dějiny, preložil Jaroslav Šonka, Odeon 1972, s. 10-12, 15, 24, 26,
Použitá literatúra:
Luce T. James: The Greek Historians, Routledge 2001
Stiebitz Ferdinand: Stručné dějiny řecké literatúry, Nákladem jednoty českých filologu 1940